Fotografie a popisky k nim, jsou pořízené naší osvětářkou, 4. praporu úderného, svob. Mirkou Mindárovou. Část našeho klubu, je součástí tohot praporu.
Fotografie z analógového fotoaparátu Kodak Retina z rokov 1935-1936.
Probudili jsme se ještě do tmavé noci a nadcházející den tušili jenom proto, že to tak bývá pokaždé. Za oknem se poklidným tónem na volnoběh zahřívá dodge...ach, to je hudba pro uši. Na druhé straně ještě vidno ligotající se hvězdy, tak rychle vstát, obléct se a utíkat, abychom nezmeškali snídani. Hospodáři večer předtím varovali, že se bude jíst jenom půl hodiny, ani o minutu déle. Chtělo by se napsat, že rychle vybíhám s ručníkem v ruce do umyvárky, abych to stihla předtím než vstanou kluci, aby pak měli více místa na vykonání ranní hygieny. Je to pravda, jenže nejprve deset minut mžourám do tmy kolem sebe, abych se nějak probudila. Vstát do tmy začíná býti čím dál, tím horší. Inu, o umývárkách měli kluci dilemata již předchozí večer:
„Veď poď, spýtame sa…“ slyším z chodby dohadující se mužské hlasy. „Skoro sme si dali po hube, lebo sa nevieme dohodnúť, ktorá umyvárka je dámska. Podľa tohto…“ ukázal prstem na zničený obrázek na dveřích... „už vôbec nevieme.“
„Hmm…“ koukám na pozůstatek označení na dveřích. Říkám, že tu první určil desátník, ale ono je to v podstatě jedno, tak to nějak diplomaticky a se smíchem ukončujeme. Do debaty se pak přidali moravští kluci a začli o vyhlášených vínech a medovině a tak. Jenom chutě dělají...Teď je brzké ráno, od úst stoupá pára a náčelník štábu čte bojové rozdělení skupiny.
Ubikace se uzavírá, bereme vše podstatné a povezeme se směr Ratiboř. Tedy alespoň to máme v plánu. Nedostatek řidičů je znatelně cítit. Přešlapujeme z nohy na nohu v nevědění, jestli se vozidlo opravdu dohrkotá, jinak bychom to museli šlapat pěšky. Vše kolem je pokryto jinovatkou, poručík se nechává vyfotit při jednom ze starých domků a kluci stojí v hloučku a pokuřují jednu od druhé.
Vozidlo dojelo a přesouváme se do Ratiboře. Šli jsme hodnou chvíli, snad hodinu. Při nohách mám vešmešok s palatkou a různými věcmi, které by mi během dne mohly přijít vhod. V kapse kabátu fotoaparát a dva náhradní filmy. Voják sedící vedle mně má palatku poskládanou a přehozenou přes sebe, vešmešek taky, nějakou malou polní, britskou láhev na řemeni a špagina v rukou. Pravou ruku má nepěkně popálenou. Válečné zranění. Válka se na lidech podepisuje všelijak, i takhle. Jestli dýmovnice, nebo něco jiné, bůhví.
Vystupujeme v Ratiboři a se svobodníkem klopíme zrak před desátníkem z velitelského družstva. My jsme mu totiž zapoměli vzít bagančata... Nevím, jestli měl víc štěstí on, že měl ještě jedny, nebo jsme měli víc štěstí my, že to vzal s úsměvem a nenakopl nás...
"Že to zabudne on, to som vedel, ale ty?" pobaveně kouká na mě. Takže prozatím měl o mně dobré mínění. Byla jsem na sebe naštvaná, neboť večer předtím jsem se zapřísahala, že kdyby je svobodník zapoměl sebrat, já mu to samozřejmě připomenu. Samozřejmě jsem mu to připomenout zapoměla... Když jsem zbadala jakou směsicí pohledů na mně ve vozidle koukl, ani nemusel nic říkat. Hned bylo jasné, oč jde.
"Do dvouřadu nastoupit!" zazněl rozkaz. Řadíme se tam, kde je místo. Proběhlo opětovné přečtení dokumentů a při bojovém rozdělení pokaždé vykřikl "Tu!" nebo "Zde!" ten, kdo byl přečten. Jsme všichni. Ještě poslední úpravy a vyrážíme.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obcházíme budovu úřadu po její levé straně a potkáváme pár civilistů, kteří raději koukají do země anebo se tváří, že nás nevidí. Zde se nám nedostává takové srdečné přivítaní jako v prvních slovenských vesničkách za Dukelským průsmykem. Vzpomínám na ty šťastné vesničany. Ti dobří lidé nás přijali jako své dcery a syny vracející se z války domů. V rukou měli plné koše jídla, aby nás pohostili tím nejlepším, co bylo k sehnání. Usmívali se, snad i do zpěvu jim bylo. Vždyť komu by nebylo, když vám dům okupují šediví fricové a pak se najednou od lesů zjeví vaši lidé - Čechoslováci - a ten úděsný strach, který se každým dnem lepil na víčka, smažou.
Severozápadním směrem se proplétáme mezi domky, přes potok predupeme lavečkou. Dupot podbitých bot se výhružně ozývá, snad to slyší ti, kteří nás čekají nad vesnicí.
Pár minut stojíme při kostele, který zde stojí necelých sto let. Četař zjišťuje jestli jsou všichni v pořádku a vše mají na sobě v rámci možností příjemně naložené, jestli někoho něco někde netlačí, netahá. Může se to jevit jako přivelká a nepotřebná starostlivost, neboť jsme přešli ani ne půl kilometru. Někomu se to tak může zdát. Ale teď je ten čas si výstroj poupravit, protože nejbližších několik kilometrů na to tolik času nebude. A přeci jen, když jde někdo pomalejc, nebo ho tlačí batoh nebo řežě popruh od pušky, trpí tím celá skupina. Zkušenost četaře se nezapře.
Ve válce lidi zestárnou o desítky let. Zapamatovat si potřebné jest proměny tváří: od měkkých dětských črt k vyspělosti, k přísnosti, tvrdosti. Obyčejně tahle proměna probíhá mnohem pomaleji a nenápadněji. Lidská tvář se formuje dlouho, pomalu se v ní objevuje duše. Ale válka příliš rychle přetváří lidi na svůj obraz. Maluje jejich portréty strašně a bez výjimky. Těmto klukům však jakoby se čas vyhýbal, věk jim uhodnout nedovedu. Snad mají o něco málo víc jako já. I když i mně ještě stále hádají kolem šestnácti let...
Vybíháme do kopce ze zadní strany kostela, po pravé straně hřbitov a úzká ulička popod smrky se rázem mění na rozlehlou krajinu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poprvé se odděluji od skupiny a vybíhám kousek do pole do zmrzlé trávy. Stébla se sotva slyšitelně lámou, chrupou pod botami a skupina jde dál. Stejnokroje v odstínech hnědé a zelené velice hezky pasují do krajiny, až se malinko déle zadívám a pak musím dobíhat.
V pozadí ještě vidno štíhlou věž kostela a v protislunci kráčejí statné postavy. V druhé řadě kulometníci se svými nosiči munice - říkali, že prý to mají ještě horší jako ti s kulometem.
"Já bych je prověřil... Pošlete tam někoho, doprčic!" naštvaně se ohlíží jeden z vojáků jdoucí vepředu a řve kolem sebe. Má pravdu, prošli jsme kolem dvou civilistů, navlečených v kožených kabátech, tvářících se jako partyzáni. Proč na nás tedy koukají tak nevraživě? Neuhnou pohledem, jakoby si chtěli zapamatovat vše, co se nás týká. Nikdo je neprověřuje, nechali je tak a když celá naše skupina prošla kolem nich, pustili se pomalu za námi. Čeká nás vepředu léčka a oni dělají zadní uzávěru, abychom neměli kam ustoupit?
Ne. Dva z velitelské skupiny se zachvíli oddělí a vyrazí jim vstříc.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak jim asi je, když tudy kráčejí? Když tudy kráčíme? Vždyť někteří odsud pocházejí, nechce se jim rozeběhnout domů alespoň se podívat, jak se tam mají? Jestli je někdo doma? Ne, není na to čas. Jenom desátník pár slovy řekne, jak je tady krásně. Právě on pochází nedaleko odsud a má plnou pravdu, ale co se mu prohání hlavou, neznám. Naše velitelské družstvo jde klasicky u konce pochodového proudu a kromě ohlížení se jestli za námi nepostupuje nepřítel, máme pár vteřin na to, abychom si ukrojili kousek z téhle přírodní krásy a pokochali se. Kluci na předu se kochat nesmějí, musejí mít oči všude a neztrácet ostražitost. Dělám fotografii, bylo to nad Ratiboří a v jižním směru se tyčila snad Kýčera se svými necelými šesti sty metry a lehkým oparem. Úchvatný pohled na vykrojenou dolinu s domečky, zalesněné kopce a stráně, neodbytné, ale příjemné slunko a oblační řasy pohozené v několika kilometrech nad zemí. Na dnes nám věští krásné počasí, jsou tam jenom na ozdobu, dnes pršet nebude.
Kluci se seskupují na hraně mezi polní cestou a loukou, aby mohli zachvíli vytvořit rojnici a vyrazit kupředu. Teď je patrně zaujalo něco na pravé straně u konce skupiny. Nepamatuji si. Snad dva z velitelské s partyzány.
Kvůli focení jsem zase nějak neukostřeně mimo skupiny. Polní cesta pokračuje rovně a pak zatáčí jemně doprava, náčelník štábu s desátníkem právě zacházejí za zatáčku, vpravo je několik metrů nad úrovní silnice pole, kam všichni jaksi moc rychle vyběhli a vzadu se stále dohadují dva z velitelské skupiny s osobami jevícími se jako partyzáni. Zas jsem zůstala sama a v chvatu se rozhoduji, který výběr z těchto tří možností dalšího postupu bude nejlepší.
Vybrala jsem výběh na pole. Nejprve mi nohy vlítly do příkopu, který byl dokonale ukryt ve vysoké trávě a nadávajíc jsem se rukami snažila zachytit, abych se neskrbálela jako pytel brambor. Kluci postupují příliš rychle, musím přidat, přidat, neválet se tady, musím je dohnat co nejrychleji! Jsem neozbrojena a kdyby se teď objevili němci a nezastřelili by mě hned, dala bych se na útěk, ať si mě uloví. Záchranou jsou dva vojáci z velitelské skupiny jdoucí taky po poli. Nešlo se moc dobře, ve stínu mráz a na slunci pod ním bláto. Narazili jsme na les, tak jsme všichni slezli opět na silnici. Jestli si dobře vzpomínám, bylo zde první drobné krvácející zranění.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnešní první střet s nepřítelem, čekají si nás v přítmí lesa. Ze slunce do tmy nic nevidíme, prozrazují jejich dýmovnice nebo co to mají. Granát by po sobě bílou stopu ve vzduchu nezanechával. Alespoň kluci vědí kam mají posílat srdeční pozdravy ze svých zbraní.
Několik výbuchů, rojnice se zvedá a peláší kupředu, pak práskne sebou do země, srdce tluče až v krku, člověk sám neví jestli z běhu, adrenalinu, z toho, že mu je v kabátě teplo, nebo z toho, že běží do kopce. I tak je to jedno, nemá kdy nad tím přemýšlet. Pevněji sevře zbraň v rukou, zadrží dech a střílí, aby ti za ním mohli ve stínu krycí palby postupovat taky vpřed.
Na pravém okraji silnice leží kulometník, a když kluci vepředu stříleli, přiskočila jsem za něj, abych udělala fotku.
"To som ja..." šeptám polohlasem, ať ví, kdo je za ním. Zepředu přilétá smysly zjitřující střelecký bengál, márně se snažím utřídit myšlenky, rozbíhají se jak mastná oka na polévce.
Velitelská skupina a za ní nádherné valašské doliny stále oděné v jemném oparu. Nepřítel je nablízku a velitel vyměnil demaskující brigadyrku za lodičku, aby se na dálku mohl jevit jako řadový voják.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Voják zápasí s porouchaným kulometem a zatím nevyhrává, není na to čas. Desátník mu říká, ať se na to teď vykašle, postupuje taky, vždyť podavač má zbraň funkční a opraví to až pak. Jo, i když kluci v první linii starostlivě pracují na rozprášení nepřítele, i tak je soustředěný voják opravující zbraň na poli jako pěst na oko. Není to bezpečné. Všichni tři se zvedají a já se vracím na silnici.
Střelba utichla, ostatní propátrávají les, jestli nemůžem býti ohroženi ještě nějakým šedým přízrakem. Dávný prapud psa stopaře ožil. Ne, nebudeme ohroženi, kluci nenašli nikoho. Prchli buďto do pekla aneb dál ve směru na Tesák. Tenhle zde leží témeř se spokojeným výrazem, který pobavil kolem procházející konec skupiny.
Nechali zde kýble - kübelwagen, ale jsou nám k ničemu. Kluci z prvního družstva klečí při pravé straně jednoho z vozidel, obcházím ho, rychle mrknu dovnitř, jestli tam není něco pro nás vhodné a dělám jim fotografii. Jejich velitel klečící v středě si vyžádal od vojáka granát, ten na chvíli přestal pít, šikovně z knoflíkové dírky kabátu to střepinové překvápko oddělal a podal ho dál. Pak se stahuji i já, v zadu opravují kulomet, takže máme chvilinku času. Rychle shazuji vešmešok ve snaze v tom bordelu najít kousek čokolády a vodu.
Jedna z dvojiček nesalutuje špatnou rukou, ale desátníkovi něco ukazuje. Stále nevím, která z nich je která. Kdyby měli na sobě alespoň rozdílné části uniforem. Ale oni ne. To by pak bylo pro nás ostatní moc jednoduché rozeznávání.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Určení pátrači – patrně se k tomu přihlásili sami – svou práci odvádějí dobře. Byli jsme kousek za Ratiboří, otočili jsme se slunci zády a před sebou a po pravé ruce jsme měli les, když se polní cesta svažovala mírně dolů. Trochu se zaklikatila, aby pak mohla opět svižně stoupnout nahoru k poli a ke stromům. Ve velmi příhodném místě mezi dvěma kůly byl natažený, při rychlejším kroku sotva viditelný, tenoučký drát. Dnes je to již druhá past, ale nás nepřítel neobelstí. Takovouhle dětskou nástrahou jistě ne. Anebo mají tak naspěch, že nemají čas se zabývati nějakými třaskavinami, ale umístili je sem jenom proto, že se snad ten jejich Gott, kterého nosí na opasku smiluje a nohu některého našeho vojáka do drátku zamotá. Kterého Boha to mají na mysli vážně nevím. Každopádně pátrači past odhalili, zneškodnili a můžem kráčet dál.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Statné postavy naproti předpolednímu slunci. Kolik z nás se dožije konce války? Ne, ne. Musím se ptát jinak... Jak budeme slavit konec války? Kde to bude? Vystřílí se všechny patrony do vzduchu? Budeme slavit, zpívat, jásat a dojímat se nad tím, co všechno jsme dokázali překonat?
Drátem přes silnici si nás chtěl nepřítel předpřipravit. Jsme před dalším malým bojem. Opět si nás čeká na zlomu lesa. Kluci využívají vhodnou terénní vlnu a kryjí se za ní. Dva se vydávají vpřed, doprovází je desítky párů znepokojených očí.
Postupovala jsem v druhému sledu s kulometníky, oni běželi dál a já se ukryla za padlým statným smrkem. Všechno jako na dlani, z prava se dotahuje velitelská. Nepřítel je po chvilce zničen.
Postupujeme dál paralelně s linii lesa, když bylo slyšet ohavné křupání a strom kousek před námi se s rachotem svalil k zemi. Příliš bezpečně to nevypadá. Nechat se rozpůlit stromem a ve válce? To jaksi k sobě nejde. Jako spása se zprava přihnal automatčík a říká, že nejdeme dobře a moc nadbíháme. Ukázal správný směr a vyvedl nás ven.
Do lesa se cpe několik paprsků slunce a vytváří jakousi nadpozemsky nádhernou atmosféru. Předbíhám skupinu a v protisměru ke slunci nechávám tu zářící kouli ať ukáže, co umí. Pomezi kmeny dělá zlaté čáry, ruka v ruce s výdechmi vojáků se zhmotňuje a poklidně se nechává pozorovat.
Když na objektívu nastavím ležatou osmičku, tedy chci zaostřit na objekty, které jsou od fotoaparátu vzdáleny více jak deset metrů, výslední fotografie je plně ostrá jenom na levé straně. Zkušené oko však rozezná tři vojáky. Třetího zcela vpravo. Hledejte.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Stále proti slunci, co?" slyším některého z vojáků. Složím z oka fotoaparát, nebo přes hledáček vidím toho pramálo, a vidím, že to jde od velitele druhého pěšího družstva. "To je pravda, mohli by sme to otočiť, ale čo sa dá robiť." a kráčíme dál. Oni mají na starosti nepřítele, já si musím hlídat alespoň slunce. A nepřítele.
Sluneční starosti se ztratily. Teď musím nastavit co nejnižší možné clonové číslo, což znamená otevřít clonu objektivu co nejvíce to jde, aby se přes ní dostalo mnoho a mnoho světla na citlivý materiál v tomhle tmavém lesním prostředí. Kdyby to nepomohlo, bylo by nutné prodloužit čas expozice, čím se zabezpečí delší osvit filmu. Zde je však přesně vidno, že i když nezapomenu přestavit expoziční detaily, zapomenu odhadnout správnou vzdálenost... a to se ani nestřílí.
Jsme u konce lesního tunelu. Ve stínu je stále jinovatka a zbraně svírají ruce s oteklými žílami na jejich hřbetech.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zepředu přijela informace o nebezpečí, tak zaklekáváme a čekáme. Zdvižená ruka v lokti s nataženou dlaní vám dá jasně najevo, že se něco děje, proto zastav vojáku, zaklekni, pozor dávej a soustřeď se. Tvým kamarádům napředu se něco nezdá a možná již lezou do nějaké pasti. Za chvilku buď uslyšíš střelbu nebo strohé: "Jdeme dál!"
A teď jdeme dál, ale ještě vteřinku. Otáčecí mechanismus fotoaparátu se zadrhl a nechce dál, což znamená jediné. Je čas přebít. Mezitím se ešalon dává do pohybu, tak nezůstává nic jiné, jedině přehodit filmy během kráčení. Dnes to tak bude ještě jednou. Voják kráčející vedle trochu udiveně přehodí: "Za pochodu?" "Jasné." Vždyť mi ani nic jiného nezbývá, pomyslím si.
Vycházíme z lesa a před námi se rozprostřela nádherná louka. Nemá konce, svažuje se někam dolů a právě tam nás čeká Hošťálková. Pěkná vesnice s malým zámečkem. Když tam seběhneme, budeme snad v půli dnešní cesty.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vidno první budovy a samotnou vesnici. Rojnice se kutálí dolů, když někdo zařve, že je dole nějaký pohyb! Ale klid, naši to jsou.
Zepředu přiběhl četař od automatčíků a přinesl důležité informace pro velitele. Ona ta válka někdy dělá humorní situace i z toho, co k smíchu není, ale...ráno, když se oblékal do kabátu nějak mu to nešlo nahodit na ramena, koukám na něj, jestli nechce pomoct. Pak se rozpovídal, že předtím měl kabát, který mu byl velký, ale dobrý a tento teď je novější, ale k čertu s ním, střižen je pro dětská ramínka a ne mužné ramena velikosti almary. Mně se chtělo smát, nebo horko-těžko zapínal knoflíky, ale pak jsem si vzpomněla na své kaťata od běloje, které už nedopnu ani když nejsou sešněrované a hned mě ta sranda přešla.
Muži a zejména vojáci se hrají na bytosti, kterých se nic nedotkne. A tak by to i možná mělo být. Muž má býti tím, kdo ochrání a dá se o něho opřít. Voják, který zvládne vše, je psychicky neprůstřelný. No co pak, když zahyne některý z jeho bratrů? Co pak, když vidíte, že pláče? Není to k smíchu, není to ani k odsouzení. Nemění se hned na usoplené slečinky. To si jenom oni myslí. Ti tvrdě se tvářící kluci byli schopni urvat luční kvítí a položit ho k ještě čerstvým hrobům našich kamarádů. Nepřestane mně to udivovat, jak dokáží nepřímo ukázat své vnitro a ve snaze přemoct tak velký smutek a nemohoucnost, donesou ty jednoduché květy. I kdyby byly jenom dva nebo jeden. Květ z rukou vojáka položen na památku a úctu jinému vojákovi, to je něco tak jednoduché, no zároveň neproniknutelné, obrovské a nedostižné, že jenom nechávám tu slzu stéct po tváři a s němým pohledem koukám na ten moment tak velké blízkosti. Květ je někdy to jediné, čím si můžeme naše kamarády uctít. Pak i ti věčně řehnící se optimisti stojí s lodičkou sevřenou v rukou, které se nějak automaticky spojily a uzavírají nekonečný kruh. Ramena jsou spuštěna a ten chlapec stojí beze slov na tom prokletém místě. Nad kopcem čerstvé hlíny. Nepláče, nestoná, jenom kouká na navršenou kupu. Ruce sevřeny pod srdcem, jakoby se modlil. A snad se i modlí. Kolikrát jsme s holkami posílaly modlitby za ty naše kluky tam někde nahoru, ať se jim nic nestane, tak proč by se i oni nemohli modlit? A co jiného nám vlastně ve válce zůstává?
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Družstvo automatčíků v celé své kráse i s částí velitelské skupiny.
Těšili jsme se, že se v Hošťálkové na zámečku trochu občerstvíme a uděláme menší pauzu. Nevyšlo to, neboť máme zpoždění a musíme šlapat do kopců o to usilovněji. Seběhli jsme do vesnice, z kopců bylo vidno několik budov a okolní vyšší kopce v jemné inverzi. Polní cesta se vine jako had z pole dolů k lesu a mezi domky. Velice hezky to vypadá, tak opět pouštím celý pochodový proud před sebe a dělám fotografii. Zatím co pátrači ohledávají snad již zámeček, já jsem ještě stále na kopci, pokud se všichni vejdou do úzkého objektivu. Ten doběh za skupinou za tu fotku stál. Kdyby však byli za námi nějací zapomenutí němci, ukradli by mě a nikdo by o tom ani nevěděl.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z polí nad Hošťálkovou jsme se přesunuli přímo do ní. V nejednotném bouchání se dupot bot odráží od okolitých domků a vrací se zpět. Místní jsou jiní, i odmávají na pozdrav, usmějí se.
Ten, kdo nebyl na frontě, si neumí představit jak pekelně smutný je tichý zpěv několika hrdel nesoucí se válečnou krajinou. Jestli byl ženský, nebo mužský, na tom nezáleželo. No ten mužský byl o několik kapek smutnější, nebo se hlas musel drát přes pláč ukrytý někde vzadu v hrdle. Teď však kluci zpívají radostně, pochodem pelášíme skrz vesnici opět do kopců.
Za odměnu byla nařízena krátká přestávka. Když někdo z nich shodil blůzu a zůstal jenom v košili, vypadalo to civilněji v tomhle zvláštním hornatém prostředí. No na druhou stranu - nebylo by dobré nechat se ukolébat sladkým chvilkovým odpočinkem. Směrem do doliny vidíme i sebemenší pohyb a pátrači se šikovně usadili na vrcholu kopce až za horizont, kdyby se náhodou nepřítel odhodlal si přijít pro rozhřešení z té strany.
Vlevo nahoře na obzoru se posouvá temná ťopka. Stále vpřed a vpřed. Automatčík sedící na poraženém stromě náhle vyskočil a křičí, že tam někdo pobíhá. Kdo má dalekohled, hned po něm sápe a kontroluje, kdo to je. Němci? Ne, to nevypadá na němce. Je to jeden z našich doprovázejících partyzánů, ale takhle se vzdálit... Rychle za ním, dřív než nám ho nepřítel oddělá.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Naše velitelské družstvo, v počtu pět lidí, postupuje o několik desítek metrů za hlavním proudem. První jdou pátrači, kteří na sebe berou většinu nebezpečí, možnost stoupnutí na minu, přetrhnutí drátu s třaskavinou nebo cokoli jiného. Pročesávají terén a zabezpečují lehký a podle možností bezbolestní postup dalších částí. Projdou vše a každého nezastřeleného němce vyvedou za límec ven z lesa, aby s ním pak mohli udělat pořádek. Vyslechnout, zjistit, co se dá anebo poslat do té jejich vyhlášené valhally.
Od příjemného přítmí, zpod velkého stromu se dvěma kmeny, se posouváme dál. Odpájím se od mého družstva a popoběhnu dál, ať mám na filmu vlevo stoupající pole a rojnici bodáků a zastavuji se až opřením se o vysoký smrk před zatáčkou. Pěšáci posílají pozdravy zpátky do lesa, ze kterého střílí nepřítel. Lišák, má nás opět jako na dlani. Vidím, odkud vyletují granáty, ale co já zmohu. Zhola nic.
„Vidíš, kde jsou? Nějaké ohýnky?“ ptá se doběhnuvší nadporučík.
„Ani nie, budú skôr tu za zátačkou.“ a ukazuji vpravo za zlom silnice.
„Co se to ksakru?“ bylo jediné, co mi problesklo hlavou. Večer předtím mne varoval náš usměvavý zdravotník, že nebude dobré se příliš odpájet od proudu, neboť jsou tady medvědi. Že by zde v keřících tancoval medvěd? Slovo němec mi ani nestihlo napadnout. Myšlenku na půl cestě přeťala kousavá střelba. Svalila jsem se na zem, na druhé straně cesty na pár metrů byl velitel a z pravé strany se naše ostraha rozehnala krátkými dávkami. Pak z ničeho nic z křoví obloukem vylétl granát, pamatuji si jenom bílý záblesk a pak nicovaté nic. Střepiny se rozlítly kolem jako rozehnaný roj much. Neodpratala jsem se dostatočně rychle a zůstala granátu vystavená příliš velkou částí těla. Při tak malé vzdálenosti by to byla přinejmenším polytrauma anebo rozsáhlé poškození orgánů tlakovou vlnou, jejich roztříštění, popraskání a přemístění obsahu. Pak se vyřadí nervový systém kolapsem v důsledku nedostatku kyslíku, což zabezpečí silné krvácení, neokysličí se organizmus, ochabuje, zpomaluje, hroutí se do bezvědomí a pak nazdar, kluci, sejdeme se nahoře.
Jedním malým granátem a možná se i trefili pár výstřely - i když o tom pochybuji - zlikvidovalo pár parchantů celou naši velitelskou skupinu. Na pár vteřin jsem se probrala z bezvědomí a uviděla němce vybíhajícího z křoví. Na helmě měl za náruč listí, čož mu pravděpodobně pomohlo k tomu, že ho mezi haluzím nikdo z kluků neviděl. Velké okované hnědé boty zaklepaly o silnici, daly jasný důkaz o tom, že je s námi ámen. Velitel skupiny bolestivě z pouzdra vybral pistoli a zazněl výstřel... víc jsem vidět nechtěla. Jak na tom byli hoši za námi, nevím, nemohla jsem se hnout... Ale přijít o velitele!
Co odměna tvá jest, něpříteli? Pověz! Sám nevíš. Rychle si něco vymysli! My v tom máme jasno. Osvobozujeme naši krásnou zem od tebe, neřáde. Pro své děti, pro své rodiny. Ale oč jde tobě? Nedovedu to pochopit. Ze začátku války, budiž. Podle toho, co vám nabulíkala Jeho Impotence fírer, si se jí chtěl zalíbil, ale teď? Ohlédni se kolem sebe, je to u konce.
"Jak bezmocná jsou lidská předsevzetí v nevypočitatelných vírech života. Jejich někdejší sny vykolejily a oni jak bezmocní trosečníci byli vyplaveni na pusté břehy života, aby si hledali cesty nové." A. Liška - Jak se plaší smrt
Nikdy svého nepřítele nepovažuj za hloupého. Dostane tě tehdy, když to budeš nejméně čekat, kudlu do zad ti vrazí a vyskočí odtud, kde by se podle tvých výpočtů zrovna nacházet neměl.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dopravní skupině patří velké poděkování za to, že se o nás postarali a připravili nám jídlo. Když jsme je i s dvěma dodge našli v lese na Trojáku, jedno z vozidel mělo na kapotě prostřenou palatku a na ní byly poukládány krajíce chleba s mastí anebo pomazánkou. Cibule samostatně na talířku. Veliký přepych a nepopsatelná chuť promíchaná s vůní listopadového lesa.
Zabezpečili i velkou várnici s černým čajem. Jeden z vojáků se přistavil a ukazujíc plnou jídelní misku se mě ptá, jestli si dám. Odpovídám, že děkuji, mám ještě čaj ve flašce a vždy mě nanovo překvapí, že ta odporná válka z těch kluků neudělala hulváty a prasata, ale ještě vždy si dokážeme navzájem pomoct a postarat se o sebe. Právě o to teď vlastně jde. Věruška Tichá říkávala, že Volynští Češi jsou velice sympatičtí chlapci a zdvořilí, dobře vychovaní. Ostatní kluci né, že by nám ubližovali, to rozhodně ne, ale ti volyňští byli o něco zdvořilejší a oslovovali „slečno“ a „pane“.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z místa střetnutí s oběma dodge a dopravním družstvem se přesouváme jihozápadním směrem dál k dnešnímu cíli, tedy k chatě na Tesáku. První jdou pátrači, pak první, druhé a třetí družstvo pěšáků, někde mezi nimi náčelník štábu a automatčíci nakonec. Velitelské družstvo se nám rozplynulo a přirozeně vtělilo do ostatních družstev. Poručík i s desátníkem – ostraha družstva – se dál přesunou motorizovaně a já vyměnila jeden fotoaparát za Sudajev.
„Chceš automat?“ patrně se desátníkovi s ním nechce dál vláčit. No kdo by na tuhle otázku odpověděl záporně, že jo. On přijde o starost a já budu šťastná jako blecha.
„Chcem!“ a bylo to. Počet lidí se o něco snížil a nepůjdu snad s prázdnýma rukama.
Podavač bez úsměvu koukl do objektívu. Znaven dlouhou chůzí nebo nákladem náhradních zásobníků? Kulometník a podavač musí býti stále při sobě, jako matka s dítkem. Střelec bez munice je k ničemu tak, jako nosič bez kulometu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slunce tak krásně proniká skrze koruny stromů do lesa až je to k neuvěření.
„V pořádku?“ sem-tam se mě zeptá některý z automatčíků.
„Áno, jasné…“ klamu až se listy na stromech opět zelenají. Není to v pořádku, ale jsem někdy snad horší jako chlapi a že mi je zle bych přiznala, až kdyby mi snad upadly nohy.
„Jít nebo zemřít!“ popřípadě se uvařit. Napadlo mi několikrát, když ten skvělý, ale těžký a hřející kabát na slunci topil jako by bylo 30 stupňů pod nulou. Nikdy bych nevěřila, že dokáži propotit několik vrstev oblečení až na battledress.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ta krása. I automatčíci se sami od sebe zastavili, aby se nechali opantat naší krásnou zemí. A to už je co říci. Právě oni mají pověst samorostů a jen tak jim něco neučaruje.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jako pěkně dovede slunce kreslit. Do posmutnělého lesa proniká úzkým tunelem a žlutě pomaluje každého, kdo skrze něj projde.
Srdce tluče o závod, to nikdo nezapře. Sudajev se nevzpírá a nechává si líbit nošení na břichu. Párkrát ho přesunu na pravé rámě, ale křížem přes tělo je to přeci jenom pohodlnější.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bezděčně si sáhnu zezadu pod baranici, jestli se opět účes nerozpadl a nevypadám jako nemehlo, které si ani nedokáže upravit vlasy. Není to dvakrát jednoduché udělat z nich něco k světu. Rozpuštěné sahají do poloviny zad a udržet je v jednom tvaru by šlo vodou s cukrem, ale kde teď sehnat cukr? Škemrat od hospodářů dokud nepovolí a potají mi kousek neodsypou.
Malá přestávka. Konečně. Dolu ve vesnici říkali, že to bude tak dva - tři kilometry do cíle. Už se mi zdá, že ta cesta nebere konce. Ale bere, bere a pak mi bude smutno, že již konec má. No jo - ženská, neví co chce... I kdybych chtěla celou skupinu předběhnout a odfotit je všechny zepředu, nemůžu. Teď už mám co dělat sama se sebou. Nebolí mě nohy, ale kabát těžkne každým metrem a hřeje. Moc hřeje. A taky moje chyba, že jsem moc nepila, bylo by mi teď lépe a měla bych i sílu navíc, abych obíhala skupinu a fotila víc. Teď zde jenom sedím na vlhké zemi a vydýchávam se. Snad nejmladší děcko v naší skupině, rudá jako rak, v propocené uniformě a energie již tolik nemám. Že mě hanba nefackuje.
Dorazili jsme na chatu na Tesáku. Hodinky neklamně ukazují sedmou hodinu večerní, a když zapadlo slunce a začal pofukovat slabý vítr, teplota vzduchu se nestydatě snižovala. My mrzli jako tlupa tučňáků. I ti se ohřívají postáváním v hloučcích, to jest vidno i u kluků. Stojí ve skupinkách, postavy nachýlené dopředu, ramena blíž k sobě a ruce v kapsách. Každý se snaží si teplo udržet nějak jinak. Já jenom tak postávám blízko ubikace. Už jsem mohla dávno být vevnitř a zahřát se v teple, ale jaksi se mi nechce odejít. Kluci odkráčejí do okolního lesa, aby zabránili nepříteli v průniku ve směru Troják – Bystřice pod Hostýnem. Některý z nich se nemusí vrátit… jdu raději dovnitř, vrátí se všichni.
Velitel ještě určuje hesla, aby je všechno naši znali. Kdo bude zastaven a neodpoví smluvené pořadí písmen, má smůlu. V bílé skromné místnosti klepu do stroje a ten na revanš otlačí písmena na papír. Bojové rozdělení výcvikové skupiny 4. úderného praporu ke dni 17. listopadu 1945. Všude je ticho a klapot kovové páky o ztvrdlou gumu válce se od stěn odráží o to více. Až k ohlušení. Chvílemi se ohlédnu kolem sebe, zdá se mi, jako kdyby zde někdo byl. Není tady nikdo, je to jen zvláštní pocit, jakoby někdo koukal na to, co píšu. Teď by viděl jenom jména s hodnostmi pečlivě zařazené do družstev a operační rozkaz, o kterém nesmím prozradit nic.
Když jsem zavírala dveře, viděla jsem dvojici vojáků s kulometem zalehnout na zlomu lesa od severní strany budovy. Ani měsíc je neosvítil, a když se přestali hýbat, byli neviditelní. Vím, že tam jsou a to je dobře. Ostatní šli bůhvíkam. Pak si uvědomuji, že zde není ani ostraha a nemám ani nůž. Nepřítel skrze naše teď neprojde, to jsem si jistá, tak se není čeho bát. Ve chvilce to hlučné ticho dokonale rozbíjí štěkot kulometu, aby pak mohl znova utichnout. Pak přicházím na to, že je to tak elektrizující, že jenom koukám do zdi před sebe, jako bych mohla vidět skrze ni ven. Ani nedýchám a čekám, co se bude dít. Přichází dunivá exploze ze směru, kde tuším dvě dodge! Co se děje?
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ješte večer předtím dávali kluci pozor na cestu a taky na to, aby některý šedý had neproklouzl až k chatě. Leželi v černé tmě přeplněné lesním vlhkem. Některý se i zakutral jako ježek do listí a dával tak pozor s prstem na spoušti ze svého lesního kutlochu. Válečná únava je všudypřítomná, kluci šli do kopců snad se zavřenýma očima, z nohy na nohu, krok za krokem. Proto se ani nedivím, že se mu začínalo v té příjemné, listím vystlané posteli podřimovat. Ani sova nezahouká, možná netopýr zapíská sotva slyšitelným vysokým tónem, ale vůči oči zavírající únavě nemá šanci. Začínáte vydechovat čím dál tím pomaleji a déle, plíce nepotřebují tolik kyslíku, svaly se uvolňují, nereagují, šetří energii. A v tom rána jako kráva, listí zašuchoce, leknete se, div prst nestiskl spoušť a zbraň nevystřelila. Naše dodge vyletěla do vzduchu.
Prazvláštním způsobem se němci převlečenému za partyzána podařilo projít přes ostrahu, zablekotat naše heslo, dostat se až k dodge a vyhodit jí do povětří... z tohohle budou vyvozeny nepěkné důsledky. Když vylezu z toho zaprášeného štábu ven, vzduch je něčím jiný. Ne jiný od toho vevnitř místnosti, ale od všech těch tisíc vzduchů, které jsem kdy cítila. Voní v něm jemně lehoučký mráz, krystalově čistá voda a něco, nevím, něco co mi připomíná některé dosavadní dny na frontě. Jednoduše se liší čímsi, co nejsem schopna vypovědět, no s jistotou to - něco - rozpoznám i o tisíc let.
Z lesní černoty se blíží několik šmouh. Nachýlení postav se nezměnilo, patrně je jim zima ještě více. Čekám před budovou. Z prostranství nočního nebe z pravé strany neohroženě svítí měsíc a vytváří tmavé stíny. Vlevo od něj vidno Plejády – hvězdokupu skládající se ze sedmi více svítících hvězd a stovek malinkatých. Prý byly Zeusem proměněné na holubice a umístěné na oblohu, neboť je dlouho pronásledoval lovec Orion. Ten je ale pořád chce ulovit. Kdyby mi nepřekážely ve výhledu stromy, viděla bych jeho štíhlý pás vystavěn třemi hvězdami, široké ramena, silné nohy a luk v rukou.
Zachmuřený desátník mění tvář do lehce patrného úsměvu, když mu vracím za hrst patron, které si u mně nechal. Druhý voják má pod unavenýma očima odzbrojující úsměv a hrdě hlásí:
„Zabil som nemca!“ a poopravil si automat na hrudi.
„Vynikajúce!“ Snad jsem od úžasu nezapomněla odpovědět. Jaká je ta válka zvláštní. Nebýt jí, odsoudila bych to, co řekl, neboť zabil člověka. Ale je válka. Kolik toho již němci způsobili, kolik bolesti? Ať se neopováží se jich někdo zastat! Víme, co všechno udělali s našimi bratry, ale ani z daleka netušíme, co se stane u Vlachova kříže na další den. Osudní chybou se kluci dostanou na nesprávní cestu a vlítnou přímo na němce. Oni je po boji, snad ještě žijící, postřílejí a syrovým způsobem použijí polní lopatky a okované boty. Takových skutků se událo nespočetně a nejen na mužích. Tak mi vysvětlete, proč bych se teď neměla radovat, že jednoho ten kluk, pocházející ze Slovenska, zastřelil? Jich je o jednoho míň a my zůstali všichni naživu. Kdyby se tak nestalo, nestáli bychom teď tady. Vystřel nebo vystřelí ten druhý. Kolikrát jsme to slyšeli, kolikrát jsme se o tom přesvědčili a neklamná pravda to jest.
Teď se prostor omezil na čtyři stanoviště, mezi kterými cirkulují skupiny v počtu několika mužů. Začínám s automatčíky u spojařů a jelikož můžu pobíhat kudy se mi zachce - jen si musím plnit své povinosti - tak dělám kolečka po veškerých stanovištích. Zde slyším z čeho sestává spojařské království, jak se správně hlásit, kudy a jak se vedou kabely a tak dále, a tak dále.
Další stanoviště vedl četař z druhého družstva pěší čety a učil jako si ze stanových dílců vytvořit stan. Klukům to šlo odruky a vypadalo to, že měli největší radost, když mohli do stanu zalézt a vychutnat si své dílo zevnitř. Alespoň se nachvíli schovali a nikdo po nich nic nechtěl.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na třetím stanovišti byla vyučována stavba protipěchotního zátarasu. Abychom si usnadnili práci a ušetřili čas, namísto ostnatého drátu byl využíván špagát.
Spojařské stanoviště navštěvuji podruhé. Svobodník názorně ukazuje jak se zaobchází s americkým polním telefonem EE-8-B
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Družstvo automatčíků zápasí s přešitím stanových dílců. Jak jednoduché, povíte si... Se zmrzlýma rukama nic příjemné. Na porovnání - bylo tak chladno, že jsem přibližování objektivu a nastavování vzdálenosti musela provádět oběma rukama, neboť vazelina v objektivu zamrzala.
Ovšem četař si zaslouží pochvalu za páteční plamenní projev pro celou výcvikovou skupinu v souvislosti s neblahými důsledky požívání alkoholu.
"Pozor!" velí desátník mající na starost stavbu protipěchotních zátarasů. Družstvo bez námitek poslouchá a šponuje se jako luk. Proč je však fotografie na půl osvícena, můžu se jenom domnívat. Z té strany svítilo slunce a mohlo se do objektivu dostat jenom napůl nebo je to osvícené políčko nově založeného filmu.
Stanoviště, na kterém se vojáci více obeznámili s kulometem Degtyarev. Vyučující odprezentoval, co měl a pak padlo slovo o pohybu a přískocích s kulometem. Kluci do něj dloubali, že to nevědí a chtějí vidět. Chviličku se handrkovali, ale pak školitel povolil, lehl na zem i s tím těžkým kovovým krámem, pak vyrazil vpřed a opět zalehl. "Tak a teď vy!" Náhle některý z učenců ďábelsky nevinně prohlásil: "No, my už musíme jíít..." a za smíchu všech se odebrali k dalšímu stanovišti.
Po teoretické části u spojařů následovala praktická. Část se přesunula k dodge stojící opodál, u které se nacházel druhý telefon a kluci se měli učit správně přijat a odevzdat informaci. Klíčové je při vysílaní držet tlačítko v sluchátku a pak ho pustit. Jinak si ten druhý může vykládat co chce a druhá strana bude jenom nadávat, proč se ten trouba nehlásí.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak pokojně si na své majitele čekají, aby mohli vyrazit vstříc nepříteli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se automatčík nechal vyfotit, přišla mi na rozum jedna příhoda od Dukly. Časná ranní bitva byla dávno ukončená, když přijel od vchodu tehdy jako průzkumník - řidič a ptal se, jestli si dám kafe. Od štábního stolu jsem jenom nesouhlasně pokroutila hlavou a přinesla mu konvici k její přípravě. Pak přišel další řidič s prosíkem, že by se rád napil taky. Samozřejmě dostal nalito. Smáli jsme se, protože jeden z nich vyprávěl o překvapení, které našel nad ránem na chodbě ubikace. Když šel na potřebu, v šeru třepetající se svíčky, málem stoupl do kluzké směsice něčeho na podlaze. Názorně ukázal jak by mu přezůvky zůstaly uvězněny na zemi a nohy šly dál. Pěkně by se rozplácl a jěště by byl až po kolena v... vždyť víte v čem. Řehnili jsme se - za vznik odkazu na podlaze jistě můžou infiltrovaní němci s cílem poklesu naší morálky - no chutnou debatu jsme již nedokončili, neboť přijel štábní kapitán a seřval mě za nedodržení rozkazu.
Poněkud hůř rozoznatelně, ale stále v akceptovatelné formě, se na společné fotografii nachází jádro výcvikové skupiny, která se přesouvala jedním vozidlem.
Bohužel údělem fotografa je to, že si všichni myslí, že ani neexistuje, když není na žádné fotce. Osvětáři by se měli začít činit, aby do svých řadů přilákali více spolupracovníků ochotných běhat tam a zpátky, odhadovat vzdálenosti, určovat časy a clony a vymýšlet zajímavé úhly. Jeden se naběhá jako blázen, ale remcat nesmí. Za ty hodiny strávené ve fotokomoře a radost vojáků, když dostanou hotovou fotografii, to rozhodně stojí!