Fotografie a popisky k nim, jsou pořízené naši osvětářkou 4. praporu uderného, svob. Miroslavou Mindárovou.
Fotografie jsou pořízeny analogovým fotoaparátem Kodak Retina z roku 1935.
Noční tmu rozbíjí buchotání dešťových kapek. Bez přestání padají na skromnou chatku a každým dotekem se střechou odhánějí tak potřebný spánek. Neustále postupujeme vpřed a na některých místech se ještě potkáváme s ustupujícím nepřítelem. Nějaké poranění jsou, ale nic víc, prosím, abychom žádné ztráty na naší straně již neměli. S těmito lidmi jsme spolu příliš dlouho na to, aby teď některý padl. Je to u konce přece, cítit to ve vzduchu.
Květnové dny by spíše napovídali o sluníčku a příjemném teple, procházkách v rozkvetlých parcích nebo v hezkém lese. Dosud to tak vypadalo, ale před pár dny se šeredně schladilo a táhne se to s námi dál. V pátek ještě nebyla ani tma a z nebe se spustily kapky vody. Chvílemi skoro neviditelné, chvílemi jsme se museli natlačit pod přístřešek jedné z chatek, abychom se mohli dál vyprávět. Od příjemných témat se kluci přenesli k těm škaredým a hovoří o těch, které jsme cestou ztratili. O těch, kteří v plné míře okusili německou bestialitu, o pohledech, při kterých srdce svírá a trhá se na kusy. Na téhle válečné stezce jsem viděla a slyšela nemálo, ale tohle nemůžu dál poslouchat. Náš zdravotník to ještě doplňuje informacemi z medicinských knížek a mně se dělá nedobře. Nadmíru rozvinutá představivost je někdy na obtíž. Odpochoduji od skupiny a tvářím se, že i když prší, je veledůležité teď natrhat kousek zmoklých květů.
Později bereme každý svých pár švestek a v rámci možností je ukládáme do maličkých chatek. Na chvíli se zabydlet. Pan štábní kapitán rozhodil vojáky do chatek a vedle té mé je jedna volná. Nejsme tady všichni, někteří naše stavy ještě doplní a pan štábní říká, že do té vedle mě půjdou dva večer příchozí vojáci odněkud z Moravy a ostatní hned začali vyšilovat, že to raději ne (a ti dva rozhodně ne), že i ti, kteří tu jsou prý nemají kde spát a šli by také rádi. Nasmáli jsme se hodně, chatka zatím zůstává prázdná. Kupodivu se velikost chatičky přeprala a zvítězila nad její vizuálně malou skromností. Jsou v ní ještě dvě postele navíc a místa tak akorát. K večeru zde pak rozhodím stránky nového vydání praporních novin, uložím a sešiji, aby mohly být v následující ráno vydány všem členům jednotky. Teď ještě čekám na zdravotnici, která by měla bydlet se mnou. Snad se jí dočkám, kromě ženských hovorů bych ráda i malou pomoc se zapletením vlasů. Připojí se k nám ale až ve Vsetíně.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Teď je brzké ráno 4. května 1945. Radostní výraz štábního kapitána zlepšuje morálku i nás, ostatních vojáků, kteří tu teď v pohovu stojíme. Sem-tam některý přesune váhu z jedné nohy na druhou a jemně poruší tak jednolitou, nehýbající se masu uniforem.
Ještě něco ke včerejšku. Včerejší večeře byla honosní, měli jsme maso a brambory, velice dobré. Kluci chodili tam a zpátky s plnými a prázdnými jídelními miskami, klepali lžícemi a žádostivě koukali přes okno do malé kuchyňky, jestli ještě zbylo a jestli dostanou přidáno.
Nechtělo se mi zavírat se do chatičky a jíst osamotě, tak jsem si s jídlem sedla na verandu. Den se skláněl před večerem a slunce hezky zapadalo.
Po setmění jsme se všichni nějak instinktivně shrkli kolem místa, kde bylo něco na zahřátí a povídali si do pozdních hodin. Další den byl budíček nekompromisně určen na moment východu slunce, což bylo o šesté hodině ranní, tak jsem se i s pár vojáky před půlnocí stáhla do ubikace a šla spát. Po cestě z umývárny ještě koukám na nebe, kde se s těžkými oblaky snaží přebít malinkaté, skoro slepé hvězdy. Ale jsou tam, skoro neviditelně mrkají. Vypadají, jako naděj. Vyhlídka v brzký mír. S tímhle pocitem jdu už opravdu spát.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I když se přes zatemněné okno dralo několik příjemně hřejících paprsků slunce, v chatce byla dosti velká zima. Nechtělo se mi vstát. Venku bylo ještě mrtvé ticho, hlasy kluků nebylo slyšet, ani vozy nezahřívali motory, tak jsem zůstala dál ležet. Ještě chvilku. Z vedlejší chatky se začalo ozývat několik tlumených slov a občasné bouchnutí, patrně byli kluci ještě rozespalí a o vše zakopávali.
Sluneční paprsky pobíhaly po polštáři a nutily zamhouřit oči. Žádná válka nemůže zabrániti tomu, aby slunce tak nádherně vycházelo, aby se oblaka koupala v zářivě oranžové záplavě jeho paprsků.
Oblékám uniformu. Košili, rajtky, kravatu, svetr, bagandžata, omotky a pak battledress navrch. Bezděčně kouknu do zrcadla a nevěřím, jak jsou mé vlasy hrozné. Je nutno udělati nějakého pěkného a trvanlivého účesu, ale jako schválně nemohu najít ani jednu pinetku. Vím, že jsem si je tady někde odložila a musejí zde být, ale nejsou. Hledám a nic. Velitel mě seřve, že jsou mé vlasy neupravené a navíc mi budou i překážet. K čertu s nima! Mám jenom jediný provázek, tak je s velkou námahou upravuji do příjemné podoby pro oko a jdu se umýt.
„Dobré ránko!“ nese se po cestě několikrát. Hoši mají úsměv na tvářích a dnes to vypadá dobře. Neprší, snad se i slunce začíná víc ukazovat.
Na kapotě, na nárazníku, na čumáku Chevroletu a Dodge jsou položeny hrníčky s kávou a hezky se z nich kouří. Desátníka žádám o pytlíček čaje. V kuchyňce na vařící se vodu dohlíží dva rotmistři a o něčem tlachají.
„Zůstane voda i pro mne?“ ptám se.
„Jasné, aj pre teba.“ Hledám tedy hrnek a mezitím slídím po nějakém trychtýři, přes který bych mohla čaj přelít do láhve a pak připnout na opasek. Přelézám všechny šuplíčky, všechny poličky a nic, jenom jedna malá hliníková nabíračka. Tou si akorát opařím ruce a ve flašce bude stejně velké nic. Jeden z rotmistrů kouká na mé bezradné chování a pak svou dovedností vykouzlil na nabíračce pomocí dřevěné vařečky jakýsi shyb, kterým se tekutina bez zádrhelů dostala do lahve.
„Končiť! Pozor! Do dvojradu nastúpiť!“ slyším štábního kapitána a rychlým krokem se blížím k rodící se motanici vojáckých těl, které se snaží co nejrychleji najít své místo a nastoupit do požadovaného tvaru. Už nejsem larva, jak nás podle frček a hvězdiček označkovali hošani z Polska, už jsem některá biedronka a že bych prý měla postoupit do první řady, ale čert to vem, kterýsi z kluků mě šikovně vtlačil do druhé řady, tak zůstávám. Štábní kapitán s náčelníkem štábu čtou bojové rozdělení a každý, kdo byl přečten, zakřičí „Zde!“ anebo „Tu!“ Pořádek musí být a ohlášen je každý. Kdo ne, zvedne ruku.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hezký binec v kabině Chevroletu. Řidič si zde odložil plášť, aby v něm nemusel pochodovat během pořadové přípravy, kterou se budeme zabývat následující dobu. Velící nás znamenitě zmate, když z ničeho nic zavelí: "Protichodem vpravo!" Čelo pochodující housenky se malinko rozpadne a již jaksi nikdo neví, kudy kam. Byli jsme poučeni a budeme vědět, že -protichodem vpravo- není zákeřnost od velitele, ale solidní vojenský rozkaz.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zajatý Němec se tváří jakoby rozuměl češtině a slovenštině v našich praporních novinách, ale obrázkům snad porozumí a sezná náš názor na tu jejich proslulou Říši.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Směr vesnice Hovězí. Jeden z jedoucích zde v Chevroletu pobízí, jestli pojedu s nimi. Jenom nerozhodně myknu rameny a ukazuji na štábní Dodge, kde jsem byla zařazena. Je pravdou, že na korbě Chevroletu jsem se vezla jenom jednou, ale samovolně přemísťovat se nemůžu.
„Sa na vás nabudúce vykašlem! Budete naskakovať bez rebríka a bude!“ naoko naštvaně častuje řidič hochy svými ostrými slovy. Všichni víme, že to jenom hraje a neublížil by ani mouše. Proto ho máme tak rádi.
V Hovězím máme přestávku, sesedáme z techniky a upravujeme si věci na pochod. Přistavuje se při nás několik místních obyvatel, dávají se do řeči, usmívají se a mnoho se ptají. Jsou šťastni, že nás konečně vidí, doteď zde měli Němce a teď jsme tady my, z jejich krve. Ne, že bychom si namýšleli a dělali ze sebe uniformované pávy, ale ti lidé nás opravdu chválili a byli rádi. Někteří civilisté si i přes mou uniformu mysleli, že jsem partyzánka Nataša, tak jsem se k nim vrátila a poklepala po zlatém lvíčku na lodičce, aby viděli, že jsem Čechoslovenka. S holkama máme s tím neustálý problém. Anebo si pak lidé myslí, že jsme na frontě byly jenom pro vojácké kratochvíle. Uráží nás to.
Někteří ani nevědí, že nějaká armáda jestvuje a jsou překvapeni. Po chvilce ke mně s úsměvem přistoupila stařičká velmi hezká babička a říká:
„Je moc dobře, že jste tady!“
Snad se jí v očích houpe pár sotva viditelných slz. Kde má ona své syny a muže? Vrátí se jí domů? Trochu mně to přišlo líto, tak jí jenom říkám, že se nesmí zapomenout. Na nikoho a beze slova se loučíme.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přesouvám se ke skupince mých kluků a povídáme něco o automatu, který máme na ramenou, když v tom přišel malý klučina, že by si ten automat rád podržel. Svůj mu moc nechci půjčit, tak mu zbraň podává vojín stojící vedle. Pro drobného kluka je to nepěkná zátěž.
Na chvíli jsem se někde zamotala, rotmistr mi nabízí kofeinovou žvýkačku, když najednou vidím, že směrem z dědiny odplouvá pochodová sestava. Pomyslela jsem si, že je to jenom průzkumná hlídka, vždyť to nemůže jít tak málo vojáků pěšky. Po chvilce mi to ale nedalo.
„Máro, to jsou všichni, kteří jdou pěšky?“ říkám svobodníkovi ukazujíc na vzdalující se hochy.
„Jo, všichni. Chceš jít taky?
„Ano.“
„Tak poběž!“
Nedala jsem vědět ani náčelníkovi štábu, ani veliteli, ale doufám, že si informace předají a nebudou mě pak shánět po všech čertech. Zbraň mám a všechny věci taky, tak se rozbíhám za nimi, několik metrů uběhnu a samovolně se přiradím ke skupině. Až po nějaké chvilce, když se rotní otočil, zvedám ruku a říkám, že jsem se přidala a jestli můžu.
„Jen abychom tě nepostrádali…“
„Mám se vrátit?“ ptám se, i když se vážně vracet nechci.
„Mám i fotoaparáty, takže budete mít fotky…“ snažím se ho nepřímo přesvědčit, že budu užitečná a zvládnu to.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kráčíme severním směrem, držím se u chvostu skupiny a zdravotník mě pouští před sebe, aby měl přehled, kdyby se něco dělo. Zbytek jednotky se možná o hodinu přesune motorizovaně. My zatím děláme pomyslné velké „N“ a jdeme stále na sever až ke Vsetínské Bečvě. Po jejím překročení odbočíme doleva a jdeme stále kupředu, kam nás cesta povede. Jsou to necelé tři kilometry podél řeky. Potkáváme pár civilistů. Koukají nedůvěřivě, zamávám tedy na ně, usměji se a oni rázem ztratí bojovnost a odzrcadlí mé chování. Po třech kilometrech se vynořujeme z lesa a vcházíme do další vesnice, vcházíme do Janové. Rozdělujeme se na pravou i levou stranu ulice, první skupina dělá průzkum a zajišťuje most. Vše je v pořádku, tak děláme krátkou přestávku při místním pohostinství. Rotní nám dává několik minut volno, sedáme na lavičky, shazuji vešmešok a hledám láhev s vodou. Jednu mám na opasku, ale v té si vodu šetřím pro pití během pochodu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kluci odcházejí do pohostinství, povolených je jenom pár kapek pro každého. Zbraně opíráme, kde se dá a jeden z vojínů vytahuje malinkatý zápisníček, do kterého si zapisuje různé informace a nikdo neví jaké.
„Již několik dnů se mu snažíme ty zápisky sebrat a ještě se nám to nepovedlo…“ hořekuje jeden z kluků.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Svobodnice, dopředu, odfotografujete nás.“ slyším od velitele, zatímco jdu druhým krajem ulice a koukám po domech a dvorech, kolem kterých kráčíme. Na zlomu cest ve tvaru velkého písmene „T“ stojí velice hezká roubená chaloupka. Hned mi bylo jasné, kde se bude fotit.
Pokračujeme dál v cestě na Vsetín. Od současného místa seskupení to máme k prvnímu vsacanskému domku jeden a půl vzdušného kilometru. Přímou čárou ale nepůjdeme.
Místní paní nám říká, ať jdeme stále kupředu do kopce. Zespoda vypadal zcela nevinně, ale nahoře jsem už takový pocit neměla. Na lodičkách na hlavách kluků, a na mé taky, se objevují potem ztmavené okraje. Vzali jsme to několik metrů kolmo k nebi, pak stoupáním s menším úhlem. Z kopce vidno jest několik set v dolině zasazených domů a kolem tři tisíců odstínů zelené. Když nuceně zpomaluji dech, po chvilce se mi vrátí zrak a vidím bledozelenou, tmavou, zářivou, smíchanou se žlutou, s hnědou anebo černou. Profil protějších kopců má příjemné parametry a svými vrcholky vytváří skoro rovnou čáru. Na nebi někde v dálce za hustými oblaky možno tušit slunce. Chvilkama nás pozdraví, ale teď ať raději zaleze zpátky. Na sobě kabát oblečen nemám, jeden z řidičů mi ještě v Hovězím pomohl přecpat ten velký kus těžké látky poza záda, takže visí na nosných pásech vešmešku. Za to mám pod battledressem kromě teplé košile i svetr. Chyba.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na chvilku se za odměnu zastavujeme. Na poli vidno čáru vytvořenou pobitými stébly trávy. Pošlapané stonky ukázaly svou spodní bledší část a prozradily naše kroky. Ve směru sever-jih se ve vesnici skví most přes Vsetínskou Bečvu. U něho jsme přece před chvílí byli.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pak neustále kupředu. Jeden z hochů hlásí zranění. Zdravotník a sběrač raněných v jednom se přesouvá v pochodové sestavě na její konec a jde s raněným. Konečně tedy nejsem poslední.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dostáváme se na ploský vrchol kopce a nacházíme další cestu. Tahle ale zřetelně prozrazuje stopy kol několika vozidel. Tak ať, všude je ticho. Dostává se nám další odměny - dech beroucího pohledu na Vsetín, náš dnešní cíl.
Měli jsme jít pravou stranou ještě přes jeden kopeček a pak do města, ale rotní mění původní trasu kvůli starému a opět se hlásícímu zranění kolene jednoho z nových kluků.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sbíháme tedy levou stranou kolmo dolů.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
První část skupiny absolvuje husí kůži nahánějící sklesání terénu v celé jeho délce a my čtyři, čekajíc na sběrače raněného s raněným, za odměnu dostaneme od rotního informaci, že můžeme z naší aktuální pozice zamířit ostře vpravo do hustého lesního porostu. Následuji kroky vojáka s téměř bílou malou polní, která ho prozrazuje celou cestu a svítí, kudy chodí. Když stoupám tam, kudy už někdo prošel, alespoň vím, že za první nestoupnu do nějaké pasti a za druhé, že terén je bezpečně schůdný. Když jsem šla sama, kolikrát jsem si myslela, že ta tráva vypadá hezky, kráčet tudy bude jedna báseň a pak jsem do ní vlítla po pas. Pár kroků vlevo se přes keře dere kluk s puškou na zádech a samopalem na rameni, který není jeho, ale raněného vojáka. Je mu tak umožněno lehčího kráčení. Za ním jde střelec s prý lehkým kulometem DP. Necelých devět kilo možno s notnou dávkou humoru nazvat lehkou váhou, ale po celodenním pochodě má ten krám snad tunu. Procházíme kolem obrovské jámy, do které by se vešla přinejmenším houfnice se svou obsluhou a kuchařem s polní kuchyní navrch. Snad to je pozůstatek po kořenech vyvráceného stromu. Kráčíme stále dál, před námi už vidno konec lesa a světle zelený palouk.
Ohlídám se a sběrač s raněným za námi nejsou. Voják se dvěma zbraněmi se vrací na místo, odkud vidno jest na polní cestu, ze které jsme sešli. Lesní tajemno, dosud chráněné tichem, bourá na okamžik svou nedotknutelnost a dovoluje mladému bujnému hlasu proletět kolem kmenů stromů a pátrat po svých kamarádech. Druhý ze střelců se svítící brašnou zaklekává na lesní hraně a kontroluje prostor, dotahuje se i kulometník. Jsme všichni a teď hopem napříč loukou spojit se opět s první částí skupiny.
„Začudoval som sa, že aj na samotách aj v prvých obciach na moravskej strane nás ľudia prijímajú zdržanlivo, povedal by som – bojazlivo. Tu a tam zastávka, tu a tam mávajúca ruka, ale akoby na všetkých ležala mora, strach, nedôvera. Prebleslo mi myslou – tí ľudia sa boja uveriť, že sme tu a že je naozaj koniec utrpenia; aké nesmierne zlo museli pretrpieť, keď sa ešte boja…“ (Klapálek K. – Ozveny bojov)
Tady byl náš první kontakt s místním obyvatelstvem spíš vyhrocen ze strany domorodce a nejeden z kluků si nepochybně raději zakousl do rtu, aby na něho nevlítl. Jednomu se to na první dobrou ne úplně podařilo, ale každý z nás ucítil, že by hádka neměla smysl. Obcházíme tedy jeho pozemek - abychom mu tam náhodou něco nezkazili - trasou, kterou nám nakázal a ten milý pán nás poslal přes ostré keřiska sahající někde až k pasu. Kdyby se daly obkreslit všechny nadávky, které nám plavaly v myslích, měl by namísto bílé fasády domku pěknou fresku omalovanou všemi barvami.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------